Nemohl jsem říct ostatním o objevení dne, dokud jsme byli sami; takže po večeři – následované trochu hudby zachránit vystoupení i mezi sebou – vzal jsem Mina do svého pokoje a nechal ji jít do postele. Milá dívka se mnou byla více láskyplný než kdy jindy a ke mně se přiklonila, jako by mne zadržela; ale bylo toho mnoho, o němž se mluvilo, a já jsem se odvrátil. Díky Bohu, ustání říkat věci, neudělal žádný rozdíl mezi námi.
Když jsem sestoupil znovu, našel jsem všechny ostatní, kteří se shromáždili kolem ohně ve studii. Ve vlaku jsem napsal svůj deník, a jednoduše si ho přečíst jako nejlepší způsob, jak jim nechat se dostat do situace z mých vlastních informací; když jsem dokončil Van Helsing řekl:–
„Tohle byla skvělá denní práce, příteli Jonathanu. Nepochybně jsme na stopě chybějících krabic. Pokud je najdeme v tomto domě, pak se naše práce blíží ke konci. Ale pokud nějaké chybí, musíme hledat, dokud je nenajdu. Pak učiníme náš poslední puč a dopadneme na jeho skutečnou smrt.“ Všichni jsme seděli mlčenlivým a všichni najednou pan Morris mluvil:—